Je klasické čtvrteční ráno. Rozvážíme snídani. Nerezový vozík plně naložený talířky, konvicemi, hrnečky a dalšími nezbytnými věcmi vesele drncá po dlouhé hospicové chodbě. U každých dveří se zastavíme. Natočíme čerstvou bílou kávu, vybereme konvici s tím správným čajem, hrneček či pítko. A k tomu samozřejmě talířek s dnešní snídaní. I ve dvou máme plné ruce. „Dobré ráno“, vcházíme do pokoje s úsměvem. Tam, kde se ještě spí, tiše položíme snídani na stolek a pokračujeme dál. V ostatních pokojích během servírování, prohodíme pár slov. Přeptáme se, jaká byla noc, podělíme se o novinky ze světa, naplánujeme dnešní koupání. Tak dojedeme až k pokoji číslo pět. Víme, že ona už tam není. Zemřela dnes v noci. Strávila u nás 135 dnů. 135 dnů jsme vozili snídani i sem. Dnes, 136-tý den, už to není potřeba. Jakoby mi to až teď začalo docházet. Už jí nikdy nepřineseme snídani. Už se jí nezeptáme, jak se dnes vyspala. Už neuvidíme její usměvavý obličej. Začíná se mi dělat knedlík v krku. A do toho slyším kolegyni: „Jdeme se tam podívat?" Jdeme. Vím předem, že to nebude lehké. Ale zároveň cítím, že to potřebuji vidět a nějak to celé v sobě uzavřít.
Vejdeme tam. Vítá nás dokonale uklizený pokoj. Prázdná, řádně ustlaná postel, vše vysmýčeno. Žádná z jejích osobních věcí už tu není. Nikde ani maličkost, která by naznačovala, že tu ještě včera byla. Dokonalé zhmotnění její neexistence. Tedy, pokud je něco takového vůbec možné. Jak může být "nic" tak silné? A to už se mi po obličeji koulí první slzy a já kvapem odcházím na toaletu. Studená voda mi pomohla. Zchladila tváře, zklidnila pulsující spánky i omyla rozmazaný make-up. Už jsem zase "provozuschopná". Kolegyně se mezitím s vozíkem přesunula k dalšímu pokoji. Beru konvici s čajem a s úsměvem na tváři vcházím za ní: „Dobrý den, tak jak se vám dnes spalo?“ O dva dny později už v posteli na „pětce“ leží milý, popletený pan profesor. Úplně jiná osobnost než byla ona. Jeho přítomnost působí jako náplast, která překrývá ránu. Hojí a dovoluje zapomenout. Už je tu zase veselo. Už na pětku zase vozíme snídaně.