Přečtěte si rozhovor s Albínou Horákovou, kolegyní a sociální pracovnicí našeho hospice, která do své práce dává velký kus sebe a svého srdce. Děkujeme jí i všem dalším, kteří pracují v naší hospicové péči. Co je pro ni v práci důležité, s čím se potkává i co jí přináší každodenní péče o umírající v Hospici sv. Zdislavy?
Jak ses dostala k práci v hospici?
Byla to klikatá, ale naplňující cesta. Od roku 2016 jsem prošla různými pozicemi, od práce v čajovně přes fundraising, který je o vytváření dobrého jména a získávání zdrojů pro hospic, až po sociální práci. Práce s klienty mě naplňuje, chci být součástí jejich příběhů. Rozhodla jsem se pro sociální práci, vystudovala jsem při zaměstnání vysokou školu a teď jsem na svém místě.
Co sociální pracovnice v hospici dělá?
V hospici máme několik sociálních pracovníků, kteří se věnují různým oblastem. Jeden se stará o administrativu v lůžkovém hospici – žádosti, příspěvky na péči a smlouvy, nebo seznamuje nové klienty a jejich rodiny s prostředím hospice. Vzdávám hold kolegovi Jirkovi, který tuhle administrativu dělá. Další sociální pracovníci, jako já, se více zaměřují na práci s lidmi a na intervence u klientů a rodin. Snažíme se nabídnout různé aktivity a programy, aby dny nemocných byly příjemné. Čas v hospici totiž běží jinak. Snažím se, aby lidé měli dny naplněné něčím hezkým. Někdy pečeme cukroví, nebo buřty na zahradě, připravujeme pravidelný program v čajovně.
Můžeš podrobněji popsat, jak funguje čajovna a plnění přání klientům?
Přání jsou většinou velice jednoduchá. Vzpomínám si na jednu paní, která chtěla vidět své květiny na zahrádce, ale byla zima. Napadlo nás uspořádat v hospici sázení jarních kytiček. Osázela si svůj vlastní květináč, dala si ho na balkon a o květiny mohla pečovat. To jí přinášelo nesmírnou radost. Byla to maličkost, ale pro ni velmi významná. Další případ byl pár, který se neviděl téměř půl roku. Pán byl v domově pro seniory a paní různě po nemocnicích. Nakonec zůstala u nás v hospici. Oba se setkání obávali. Vysvětlovala jsem paní i její rodině, že je moc důležité, aby se potkali, že to může být poslední příležitost. Uskutečnili jsme jejich setkání pomocí Českého červeného kříže. A opravdu, paní po této schůzce začala pomalinku odcházet. Člověk vysloví věci, které by jindy neřekl… Jindy splníme přání v rámci programu v čajovně, aniž o tom víme. Kdysi dávno jsem domluvila harmonikáře a zjistila jsem, že je to oblíbený hudební nástroj jednoho klienta a že toužil slyšet harmoniku. Jsou to maličkosti, které přijdou ve správný čas.
Jak vypadá taková intervence u umírajícího člověka?
Přístup k intervenci se řídí potřebami umírajícího a jeho rodiny. Záleží na tom, jaký mají vztah k umírání i na tom, v jaké fázi přijetí nemoci zrovna jsou. Někdy může jít o doprovázení umírajících. Jindy je potřeba o smrti a umírání mluvit, nebo podpořit pozůstalé po úmrtí blízkého, zejména pokud umírání bylo obtížné nebo se týkalo mladého člověka. Sociální práce je založená na empatii a schopnosti vcítit se do situace druhých, pochopit, co ten druhý člověk potřebuje. Rozsah intervencí je tedy velmi široký.
Mohla bys uvést nějaký příklad?
Paní Valentina uprchla z Ukrajiny před hrůzami války a smrti. Bohužel, v naší zemi ji zastihla smrt v podobě rakoviny. I přes naši snahu jí pomoct, jsme naráželi na velkou jazykovou bariéru. Valentina projevovala svůj strach a úzkost tím, že byla neklidná, svlékala se a pokoušela se vstávat z postele. Bylo nesmírně důležité promluvit s ní o strachu. Kolegyně se na mě obrátila s prosbou o pomoc. Nejdříve jsem hledala překladatele v Centru pro integraci cizinců, ale bohužel, žádný v té chvíli nebyl k dispozici. Věděla jsem, že není čas na váhání. Když jsou klienti takto neklidní, bývají to poslední dny. Napadlo mě obrátit se na jednu z našich dobrovolnic, která mluví ukrajinsky. I když nebyla speciálně vyškolena pro doprovázení u lůžka, věděla jsem, že vše zvládne a udělá obrovský kus práce, když ji k Valentině doprovodím. A tak to také bylo. Po čtyřech společně strávených hodinách bylo vidět, jak se paní Valentina začíná uklidňovat a komunikovat. V jednom okamžiku Valentina prohlásila, „Všechno už je v pořádku“ a usnula, takže jsme vycouvali z pokoje a odešly. Byl to vzácný okamžik. Pečovatelky jí poté pomohly s koupáním a při návratu do pokoje, čistá a uklidněná, Valentina tiše odešla ze světa. Když jsem odvážela dobrovolnici zpět do Jablonce, volali mi z hospice tu smutnou zprávu. Uvědomila jsem si hloubku lidského slova a kontaktu. Valentina potřebovala uklidnění, potřebovala slyšet svou rodnou řeč. To je příklad jedné z našich intervencí, která měla hluboký dopad.
Jak se popasovat se situací, kdy nám umírá někdo blízký?
Každé umírání je zcela individuální. Myslím, že je důležité říci na konci života 5 vět: Odpusť mi/odpouštím ti. Mám tě rád/a. Děkuju. Omlouvám se. A nakonec, možná nejdůležitější: Můžeš jít. Tato věta pomáhá pustit odcházejícího člověka. Někteří lidé nedokáží odpustit, omluvit se, poděkovat, říct mám tě rád… My jsme jejich průvodci, můžeme nabídnout cestu, ale člověk se na ni musí vydat sám.
Proč je důležité člověka pustit?
Mnoho lidí se neumí smířit s tím, že někdo blízký odchází. Řeknu jeden příběh, kdy jsem byla součástí odcházení pro mě vzácného člověka na lůžkovém hospici. Měl blízkou rodinu, střídal se tu syn, sestra a bratr, pán vůbec nebyl sám a umíral dlouho, ne nějak těžce. Z lékařského hlediska už tady neměl být, byl hubený, nepil, nejedl, byl na pokraji fyzických sil, ale pořád byl tady. Hledali jsme, jestli ještě něco nedořešil, jestli ho něco tíží, ale nic jsme nenašli. Potom jsem mluvila s jeho sestrou a říkám: „Víte, Vy ho musíte pustit.“ „Jak jako pustit?“, ptala se. „Musíte to nahlas vyslovit. Říct všechno je v pořádku, my to tady bez tebe zvládneme. Můžeš jít….“ Ona namítla, že to nezvládne a tak, jsem mu to řekla sama. Sestra jen seděla, poslouchala a moc plakala. Druhý den se mi svěřila, že to nakonec dokázala, bylo to pro ni opravdu silné poznání. Pán pak v klidu zemřel.
V hospici slýchávám od příbuzných i zaměstnanců, že doprovázení bylo krásné. To může někomu připadat zvláštní, lidé si neumějí představit krásné umírání. V čem je jeho krása?
Bojím se, že se to nedá popsat. I já sama jsem tomu dlouho nerozuměla… Měla jsem příležitost doprovázet svou vlastní maminku v hospici, a to byl neuvěřitelně cenný čas… Všechno, co slyšíš o tom, že člověk může v poklidu odejít, že mu můžeš všechno vypovědět, vyřešit rány z dětství… všechno je pravda. Měla jsem možnost být s mámou do jejích posledních chvil. Jakmile jsem vešla do jejího pokoje, věděla jsem, že je na cestě, že už to nebude dlouho trvat. Tehdy jsme přišli s mými syny, intuitivně jsem si vlezla k ní do postele a vzala jsem ji do náruče. To jsou tak silné momenty, že se nedají popsat. To musíš prožít. Každý to má jinak. Někomu stačí jen říci něco hezkého. Odpustit si. A to, že člověk není někde za plentou v nemocnici, je nesmírně důležité, protože má svou intimitu a soukromí…
Je pro Tebe těžké denně se potkávat se smrtí?
Já osobně si myslím, že člověk musí věřit v nějaký přesah, být smířený sám se sebou, se svojí vlastní smrtelností. Není asi obecný recept, každému funguje jiný způsob, jak uvolnit napětí a nabírat síly.
Jaká je tedy atmosféra v hospici?
Jde o to naplnit dny až do konce, není to čekání na smrt, v žádném případě. Někomu pomáhá sedět na balkonku a kouřit, někdo se jde projít na zahradu, ale určitě to není o smutku. Obecně se říká, že hospic je smutné místo, ale celý hospicový tým ví, že to tak není. Často se s klienty nasmějeme. Měli jsme tu paní, která byla taková náročná na personál, a když si to uvědomila, řekla: “Nezlobte se na mě, umírám poprvé.” Hospic opravdu není smutné místo.
Jana Matyášová