Rozhovor s přednostou komplexního onkologického centra liberecké krajské nemocnice Jiřím Bartošem z týdeníku 5+2. Jiří Bartoš se denně setkává s lidmi nevyléčitelně nemocnými a umírajícími. Patří to k oboru, ve kterém už desítky let pracuje. A je i jedním z odborníků na paliativní péči, tedy péči o tyto pacienty, a velkým zastáncem hospicového hnutí.
„Nejde jen o kamenný hospic a o peníze na něj, ale o princip, aby lidé pochopili, že umírání je intimní záležitost, která se týká nás všech a že nejhorší pro nemocného člověka je zůstat sám,“ říká Bartoš.
Co tedy potřebují umírající?
Musíme se o ně starat, aby netrpěli, pomáhat jim ulevit v bolesti a hlavně být s nimi. Neopouštět je. Vytvořit podmínky, aby se v těchto chvílích mohli potkávat s blízkými. A je dobré, že v Libereckém kraji na to začínáme přicházet.
Myslíte domácí hospicovou péči svaté Zdislavy?
Přesně tu. Nedávno jsem vzal službu za jednoho kolegu a projel s nimi domácnosti těchto pacientů. Měl jsem radost.
Já bych spíš byla vyřízená.
Myslím to tak, že ti lidé, kteří se o umírající starají, jsou úžasní. Jak si s nimi povídají, jak pomáhají příbuzným, kteří také potřebují péči, protože je to pro ně obrovská zátěž fyzická, organizační a hlavně psychická. Dnes už existuje řada pomůcek, léků, technologií, které pacientům uleví, ale nejtěžší je přijmout to, že už ho nemůžeme uzdravit.
Ale řada lidí to prostě neunese. Neumí zvládnout, že jim odchází někdo blízký, rodič, manžel, dítě.
Ano, lidé se dostávají do hraničních situací. Kdy si mohou ledacos říct, vyjasnit vztahy, otevřít témata, o kterých nikdy dříve nemluvili. Kdo to nedokáže, má pak špatný pocit celý život. A nemusí to vypadat jako v amerických filmech, kdy se hlavní hrdinové drží za ruce a vyřeší všechny staré křivdy. Úplně stačí, abychom s umírajícím jeho osud fyzicky sdíleli, abychom byli s ním v jednom prostoru. I to je pomoc a pacient to cítí.
Mají lidé, kteří pečují o nevyléčitelně nemocné, možnost poradit se s odborníky?
Ano, právě hospic sv. Zdislavy na to má vyškolené, vstřícné a velmi angažované pracovníky. Často mezi nimi a rodinou pacienta vzniká vztah, který trvá, i když nemocný člověk odejde, a to v nemocnici není možné.
Jaký je rozdíl mezi nemocnicí a hospicem?
Rozdíl je ve filozofii instituce – nemocnice chtějí především uzdravovat, v hospici jsou lidé na obou stranách barikády, smíření s tím, že lidé odejdou, ale chtějí jim odchod co nejvíce ulehčit. A to, že pacienti umírají, neberou jako profesionální selhání. Smyslem hospice a hlavně hospicového hnutí není zachraňovat, ale pomáhat. A že je to téma velmi aktuální vidím podle svého oboru. Nádorů v populaci stále přibývá. Jen v libereckém onkocentru to jsou stovky případů ročně. A i když přibývá i úspěchů v léčbě, je nutné počítat s tím, že rakovina je zákeřná
a nevypočitatelná nemoc, na kterou lidé často umírají. A hospicové hnutí se snaží pomáhat potřebným až do konce jejich dnů.
Milada Prokopová, týdeník 5+2, 1. 3. 2018