Umírající člověk je v některých chvílích či dnech neklidný. Stává se, že sebou na lůžku hází, dělá bezcílné pohyby rukama nebo nohama, snaží se odejít nebo bez viditelného důvodu škube prsty. To jsou také znamení, že ztrácí spojení s tímto pozemským světem. Když sedíme klidně na jeho posteli a dáváme mu tím najevo,
že není sám, může se uklidnit. Nesmíme si ale vyčítat, když to nepomáhá. Neklid lze léčit i pomocí léků, jen je třeba nezapomínat na snahu o porozumění umírajícímu, který se chystá k velkému odchodu svým jedinečným způsobem. Nezasahujme zbytečně, příliš jej nerušme, méně může být více. Jeden nebo více dní před smrtí vzniká někdy v umírajícím člověku poslední vzepětí všech sil. Přestože skoro stále spal a nekomunikoval, je náhle zcela bdělý, při jasném vědomí, zapojuje se do života, přeje si určitá jídla nebo se snaží ještě jednou se posadit nebo postavit. Využijme tento čas ke splnění jeho přání, nebojme se porušit dietu, povídejme si s ním a rozlučme se. Je dost možné, že právě tyto chvíle nám pak později v dalším životě budou světlem, které nám pomůže zaplašit tmu osamění a zoufalství.
