Poslední přání jedné dámy znělo: „Hrozně ráda bych naposledy viděla Mumlavské vodopády.“ Pracovníci libereckého hospice, který slaví deset let existence, se spojili s rodinou, objednali sanitku, a dámu, která se již mohla pohybovat pouze na vozíku, přes všechny obrovské potíže k vodopádům dopravili. Pár dnů nato zesnula. „Nejsme žádným domem smutku, jsme domem co nejlepších posledních dnů života,“ říká lékařka Marie Gaňová.
V pracovním kalendáři jsem měl u dnešního dne poznamenáno „Rozhovor o smrti”. Začněme tedy rovnou otázkou všech otázek. Co je podle vás smrt?
Každý ji vnímá úplně jinak. Pokud člověk pracuje s lidmi na konci života, je nevyhnutelné, že se musí postavit i k vlastní smrti. Ať je moje přesvědčení o smrti jakékoliv, při péči o naše pacienty považuji za nejdůležitější respektovat jejich vlastní nastavení. Nikdo, kdo pracuje s lidmi, kteří umírají, jim nepodsouvá vlastní názory. Pokud jde ale o mě osobně, mohu říci, že doprovázení pacienta ke smrti a nakonec smrt samotná se podobá budování mostu přes propast nemoci a závěru života. Mostem je péče, kterou stavíme. Je dobré, když nám plány pro tuto stavbu dodá pacient. Sám ví, co je pro něj důležité. Podle jeho plánů se pak my a rodina snažíme uskutečnit vše tak, aby ve chvíli, kdy smrt přijde, mohl tento člověk přejít přes most důstojně a se vztyčenou hlavou. Na konec mostu, do míst,kde se nachází smrt, tam už samozřejmě nevidíme. Ve mně je přesvědčení, že každý z mostů ke smrti má svůj druhý konec. A že propast má druhý břeh.
Co je podle vás na druhém břehu?
Myslím, že je tam vlídné, přátelské přijetí. Jsem o tom přesvědčena.
Zmínila jste, že postupujete podle plánu. Jak vypadá?
Na začátku péče, když k nám pacient přichází, se snažíme v rozsahu, v němž pacient chce být informován, zmapovat jeho situaci. Co ví o své nemoci, co mu bylo řečeno lékaři, jak své situaci rozumí. Nastíníme, že je skutečně velmi vážná. Přicházejí k nám pacienti, kteří mají před sebou časový odhad v řádech týdnů, měsíců, u některých i jednotlivých dnů. S ohledem na vážnost stavu, záleží například i na stavu vědomí pacienta, se snažíme zjistit, co je pro ně klíčové. Pro někoho je to co nejdelší přežití. Každý den se počítá. Pro jiné je nesmírně důležitá kvalita života v posledních dnech. Přijímají, že doba přežití bude kratší, ale chtějí, aby jim bylo dobře. Pro další pacienty je naprosto zásadní vidět se s blízkými, s příbuznými. Priority pacientů jsou velmi různé. Naším cílem je společně s rodinou prioritu odhalit a přizpůsobit jí plán péče.
Umírající nejvíc litují špatných vztahů
Internetem koloval článek o výzkumu, kdy se lékaři a kněží ptali umírajících, čeho nejvíce litují. Na prvních místech byly často nedořešené mezilidské vztahy, lidé litovali, že zbytečně moc pracovali, že nenašli odvahu v životě dělat to, po čem skutečně toužili, že se příliš ohlíželi na názory druhých, že měli strach žít svůj život podle vlastních přání. Setkáváte se s těmito hodnotami také?
Určitě. Nemohu říci, že bych zažila pacienta, který by litoval, že málo pracoval. Část našich pacientů přichází ve stavu, kdy už jsou na hranici validní komunikace. Nejsou schopní hlubokých úvah. Lidé, kteří ještě komunikace schopní jsou, a takové úvahy si dovolí – protože to často opravdu nejsou jednoduché myšlenky – při rekapitulaci mění pohled na důležitost věcí v životě. Najednou váhu elementů lidského života vidí odlišně, než když byli zdraví a smrtí se nezabývali. Jako strašně důležité se v tu chvíli ukazují vztahy k blízkým. Pak je to způsob trávení času i to, že pořád dělali, co se po nich chtělo, a to co oni považovali za důležité, neustále odsouvali a odkládali. Říkali si: „Nyní pracuji a vydělávám peníze a až budu v důchodu tak budu skutečně dělat, co je pro mě důležité.” A teď přichází konec a lidé se ptají, zda skutečně stihli to, co stihnout chtěli. Rozhovory na tato témata představují duchovní, nikoliv náboženský, rozměr naší péče. Přemítání o tom, co má skutečně hodnotu.
Z vašich zkušeností: přestává být v naší společnosti smrt tabu?
Ve většinové společnosti je smrt stále tabu. Všichni máme ze smrti obavy. Přijdou mi úplně přirozené. Je to respekt z neznámého.
Jaké jsou obavy, které mají lidé nejčastěji spojené se smrtí. Já, a myslím, že nejsem sám, se bojím bolesti.
Období závěru života je často doprovázeno utrpením. Může mít charakter tělesných obtíží, ale i psychických, emocionálních, sociálních. I když si řekneme, že jsme ateisti a vůbec neuznáváme jakoukoliv duchovní složku života, umírání nakonec stejně otevírá otázky po smyslu života. Duchovní rozměr tam vždy je. Lidé často vycházejí ze svých zkušeností s umíráním blízkých. A část z nich může mít tyto zkušenosti špatné. Ale také u nás, přestože uděláme pro umírajícího maximum možného, je to někdy pro pacienta mimořádně těžké období. Typicky jde o nevyřešené vztahy. Častěji jsou v závěrech života příčinou utrpení věci netělesné. Medicína má dnes velmi potentní léky na bolest, na dušnost, na zvracení. Ale pokud má člověk stres a úzkost z toho, že tady nechává nezaopatřené příbuzné, kteří si bez něj neporadí, nebo nemá uzavřené vztahy, dlouho se neviděl s dětmi, to jsou věci, které se pomocí léků řeší velmi obtížně. Ale i na tyto obtíže máme prostředky, byť jsou úplně jiné než medicínské. Často jde o odpuštění, o přiznání si, co je skutečně pravda. Jsou to prostředky, které vyžadují čas
a poměrně velké úsilí. Není to tak jednoduché, jako užít tabletku.
Což zní trošku jako psychoterapie.
Je to vlastně psychoterapie, ale nemusí ji nutně provádět psychoterapeut. Jde o věci, které pro umírajícího může udělat jeho okolí. Je důležité, když má pacient rodinu, o kterou se může opřít, síť vztahů, je to úlevné. Obecně je období umírání obtížné. Když se podaří na něm pracovat, je ale nesmírně důležitým životním obdobím. Připodobnila bych to k péči o malé dítě na začátku života. Porodit a vychovat dítě, to také není jednoduché období. Přesto ho většina lidí absolvuje, protože rozumí jeho smyslu. Úplně stejně je to v závěru života. I tehdy má smysl investovat do vztahů. Jak kvůli umírajícímu, tak kvůli pozůstalým. Tam kde tato fáze zodpovědně proběhne, kde doprovázející věnují pacientovi maximum, je to pro ně dobrý start, aby se ránav pozůstalých dobře zahojila. Aby patologicky netruchlili.
Lépe se umírá s perspektivou
Přirovnala jste umírání ke zrození. U zrození je každému jasné, proč je potřeba o dítě pečovat, proč je třeba je přichystat na život. Na co vy chystáte umírajícího?
Není jednoduché projít umíráním sám. Člověk potřebuje podporu druhých. Naše péče má smysl pro život pacienta, byť je na jeho konci. Umírání má ovšem smysl i pro nás ostatní. Sama za sebe si uvědomuji, jak konfrontace s hodnotovými systémy našich pacientů, přináší strašně moc i mně samotné. V pohledu na hodnoty. Jsem pacientům vděčná, protože část práce, která čeká člověka na konci života, mohu vykonat sama na sobě už nyní. Což se týká všech,kdo se k doprovázení nachomýtnou, a speciálně blízkých, příbuzných. Oni žijí dál a jejich zesnulý blízký v nich zanechá otisk.
Je umírání lehčí pro věřící?
Myslím, že nějakou víru má úplně každý. Nemyslím náboženskou víru klasického střihu. Hovořím o tom, že každý má v sobě názor na fungování světa. Závěr života je jednodušší pro lidi, kteří mají perspektivu a vědomí hodnot, které je přesahují. Víra v lidech je. Otázka zní, co pustíme do svého vědomí. Potřeba mít nějaký smysl, to si skutečně myslím, že je v každém člověku. Samozřejmě, člověk může během života jet po povrchu, brát co přichází, co se mu hodí, a co ne. A tímto způsobem životem projet. Pokud je ale během života ochoten se do těchto otázek ponořit, i za cenu, že může jít o velmi nepříjemné úvahy, pak je možná umírání o něco jednodušší.
Dá se dobrým životem připravit na dobrou smrt?
Jsem o tom přesvědčená. Je to vlastně jediný způsob. Hledání, co je pro mě důležité, a naplňováním těchto přání v okamžiku, kdy na to mám sílu.
Mívají umírající poslední přání, typu dát si naposledy pivo?
Určitě. Zvenku se přání mohou zdát banální, ale pro naše pacienty jsou zásadní. Jestliže například poslední půl rok strávili v nemocnici, která má svůj režim, pak i to, že si tady jdou zakouřit je pro ně cosi božského. Část pacientů zase řekne: „Já už jsem rok nebyl venku, mimo budovu.” Na křesílku nebo na lůžku u nás vyjedou do zahrady, leží pod stromem a je to pro ně nesmírný zážitek. Setkáváme se i s přáními speciálními. Pamatuji si na dámu, která strašně moc toužila podívat se na Mumlavské vodopády, k nimž měla osobní vztah. Byla bohužel pohyblivá maximálně v křesílku, a i to za cenu velkého vypětí a vyčerpání. Měla vzdálenou rodinu, která byla ochotná se na splnění jejího posledního přání podílet. Zapojili se i naši pečovatelé, protože nebylo pouze v silách rodiny to dokázat. V Libereckém kraji je možné za úhradu objednat sanitu. Pomohli jsme tedy zjednat sanitku. Na výlet jel pan saniťák, náš ošetřovatel, zástupce rodiny, zbytek rodiny jel v autě za sanitou. Dorazili k Mumlavě, kde se zjistilo, že je zákaz vjezdu. Telefonicky vysvětlili pověřenému pracovníkovi, oč se jedná. Umožnil jim dojet skutečně až téměř k vodopádům. Dámu přeložili na křesílko a dopravili ji až přímo na místo. Výlet se zdařil, paní zemřela několik dní nato. Veškeré síly zmobilizovala k uskutečnění cesty k Mumlavským vodopádům. Nakonec nám ještě přišel dopis od pana řidiče sanity, který byl nesmírně osloven tím, co se stalo, a co všechno je možné na úplném konci života vykonat.
Zdroj: Liberecké zprávy 26.5.2019, 18:55 hod