Tereza, žena středních let s pokročilým onkologickým onemocněním, byla přijata začátkem listopadu a vypadalo to, že jí zbývá už jen pár posledních dnů života. Trpěla depresemi. A kdo by se jí divil? Věděla, že tu bude muset nechat manžela a dvě malé dcerky, které na její odchod nebyly zatím vůbec připravené. Snad každá máma by na jejím místě měla hlavu plnou zoufalých myšlenek a starostí, jak to tady její rodina bez ní zvládne.
Jednou si pečovatelce smutně posteskla, že ani svatbu neměla hezkou. S manželem dlouho žili jen „na hromádce“ a až když bylo jisté, že už se nevyléčí, zařídili si narychlo svatbu v nemocnici. Bohužel, jednalo se jen o strohý úřední obřad. Žádné krásné šaty, načesané vlasy, květiny, hudba nebo hostina. Nic z toho, o čem my ženy tolik sníme. Jen ženich, nevěsta, svědkové a oddávající. Za pár minut bylo po všem.
Pečovatelka si tuto informaci nenechala pro sebe a podělila se o ní s ostatními kolegy na sesterně. A v té chvíli přišel nápad! Uděláme Tereze svatbu ještě jednu. Tady u nás v hospicové kapli. A hlavně, krásnou!
Akce se velmi rychle rozjela. Nebylo času nazbyt. Nevěstin zdravotní stav byl opravdu bídný. Každý, kdo mohl, pomáhal. Bylo potřeba domluvit kněze, sháněly se květiny, šaty i paruka. Když majitelka prodejny slyšela, k jakému účelu má paruka sloužit, nechtěla ji ani zaplatit a nevěstě ji věnovala zdarma. Ostatní pekli koláčky a připravovali hostinu, zdobili kapli i čajovnu.
Ženicha se sice zeptali, jestli s uspořádáním další svatby souhlasí, ale prý si v té chvíli, už vůbec neuměli představit, že by řekl ne. Vlastně mu to spíš oznámili, než že by se ho ptali. Naštěstí mu to nevadilo a souhlasil. Dostal hned jeden důležitý úkol, a to, pozvat svatební hosty. Bohužel se s tím nevypořádal moc šťastně. Příbuzným i kamarádům totiž rozeslal SMS ve znění: „…Přijďte nás podpořit v sobotu do kaple v Hospici svaté Zdislavy…“.
Kolegové teď již se smíchem vzpomínají, jak byli pobouřeni, když se v sobotu začali hospicem do kaple trousit smutečně oblečení hosté. Měli jim za zlé, že se nesnaží nevěstu trochu víc povzbudit. Pochopili, až když vyšlo najevo, jaká pozvánka byla hostům doručena. I oni museli být v šoku, když zjistili, na jakou slavnost to vlastně dorazili. Ale zase je lepší takovéto nedorozumění, než kdyby to bylo naopak.
I tak se svatba se povedla a nevěsta zářila štěstím. Obřad v kapli byl překrásný a dojemný zároveň. Málokdo se tehdy ubránil slzám, ale atmosféra přesto nebyla smutná.
Potom přišla na řadu hostina v čajovně. Původně se prý očekávalo, že si nevěsta, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, jen chvilku posedí se svatebčany a pak se všichni rozejdou. Ale Tereza nakonec vydržela slavit v dobré náladě až do večera a poslední hosté museli být pobídnuti k odchodu kolem deváté, když hrozilo, že budou rušit ostatní klienty ve spánku.
Ještě ten samý den jedna ze sestřiček nechala vyvolat fotky, aby je mohla hned ráno Tereze donést do pokoje. Když pokládala fotoalbum na noční stolek, dosud spící novomanželka se probudila a spontánně ji pozvala k sobě do postele, aby si fotografie prohlédly společně. Bylo to pozvání, které se napříč všem nařízením, prostě nedalo odmítnout. A tak si v pohodlí polohovacího lůžka společně nejen fotky prohlédly, ale také, pořádně zavzpomínaly, jak se ten včerejší svatební den nádherně vydařil.
Ta-tam byla deprese. Pryč bylo umírání. Milou nevěstu svatba natolik vzpružila, že bylo možné ji za pár dnů předat do domácí péče a starost o ni přenechat rodině a terénnímu hospici. Přesto zůstávala s lidmi z lůžkového oddělení v kontaktu dál. Čas od času napekla a přijela se i s manželem do hospice podívat a popovídat si u kávy a domácích koláčů.
Později se začalo pro Terezu plánovat ještě i druhé „splněné přání“. Toužila zajet si ještě jednou s rodinou na dovolenou. Nejdřív se sháněly peníze na pobyt u moře. Ale zdravotní stav nemocné se začal opět zhoršovat, takže plány byly změněny na méně náročný pobyt tuzemský. Bohužel, už se nestihl uskutečnit ani ten.
Zemřela v srpnu. Doma, mezi svými. Dobu, o kterou tu mohla být déle, strávila se svou rodinou a měla tak možnost, připravit dcery na svůj odchod.
Několik měsíců poté přišla znovu doba adventu a v hospicové recepci se objevila asi desetiletá dívka. Sestřičky už ji málem ani nepoznaly. Byla to jedna z Tereziných dcer. Přišla sama a přinesla 28 vánočních obrázků, které namalovala ve škole společně se spolužáky. Do každého hospicového pokoje měl přijít jeden. Nezapomněla na hospic a tímto krásným způsobem vyjádřila dík za péči o svou maminku.